Srpen 2018

Skautský tábor 20181 1/3

22. srpna 2018 v 10:13 | TravellerLucy |  Skaut
V sobotu 14.7. děti vyjížděli na kole z Pardubic, směr Dolní Jelení. Já kvůli zdravotním problémům jela autem společně s panem Pipim, který nám jako každý rok, na tábor vozí kufry a jiné harampádí. První den si děti rozebrali stany a dohadovaly se kdo ským bude spát.
Po krátkém domácím obědu, jsem si, stejně jako loni, vzala UCHo o pravidlech a jak se mají chovat. UCHo- učící chvilka.

Deník dnešní holky

12. srpna 2018 v 21:37 | TravellerLucy |  Jiné
12.7 2018
"Moudrý je otec, který zná své dítě." - William Shakespeare

Říká se usmívej se, a nikdo nebude řešit tvé problémy, neboť si myslí že žádné nemáš. Dlouho jsem se držela věty "Pomáhej druhým a řeš jejich problémy, a oni se nebudou starat o ty tvoje." Ale na to já už nemám. Nemám na to už být ani zde. Nemyslím na sebevraždu, takový luxus jim nedopřeju. Myslím že pro dítě je špatné slyšet řev mířený na něho, za malou blbost. Ale myslím že, když za tu malou blbost slyší "Já jsem ti už nejednou říkala že jí máš jednu vrazit", je to nejhorší co může slyšet. Klidně ať mi jí vrazí, na to si člověk zvykne.
Ale slyšet to... slyšet to od vlastní matky. Já bych nikdy nikomu neřekla ať mému dítěti jednu vrazí, ani chlapovi který není bilogickým otcem, mého dítěte.
Od té doby co matka nechá od někoho bít své dítě není jeho mamka, ale matka. Roky jsem žila s přesvědčením že nemám otce. Že mám jednoho co si na to hraje třikrát do roka, a druhého co se roky snažil si na něho hrát, ale už ho to přešlo. Nechápu matky co nevidí chování nevlastních otců ke svým dětem. Před matkou se snaží chovat jako skvělý otcové, ony odejdou z místnosti a jediná věta dokáže změnit všechno. Mě stačila jenom jedna. Jedna blbá věta a všechno se mi změnilo. Není to nic pubertálního. Už od dvanácti let toužím odtud zmizet. Zmizet od něho. Jet někam daleko, změnit telefoní číslo, jméno, přátelé, prostě všechno. Zanechat pár vodítek, taková vodítka kterých by si všimli jen ti kdo mě znají, jen ti kdo se o mně někdy zajímali. Říká se že domov není budova, ale tam kde je láska. Proč cítím lásku někde jinde než v rodině. Proč když jedu na tábor, mám pocit že konečně jedu domů.
Bylo měsíc po vánocích. Leden 2018, konečně jsem dokázala mluvit o tom že jsem nechtěla znovu psa, a že když tu bydlím tak by se mně taky mohly zeptat na názor. Matka to chápala, řekla mi že mám pravdu a že se měli zeptat. Ale on to nepochopil. Vše co jsem řekla hned použil proti mně. Já psa nechtěla. Nechci ho už, ne v nebližší době. Řekla jsem že by mi to bylo jedno, ale že se mně mohly zeptat. Že bych to rozhodně povolila, ale já bych řekla že já osobně jsem proti a ať si ho klidně pořídí. A on na mě začal ječet, jestli se poslouchám. Jak povolila. Po chvíly, po hádce jsem odešla do pokoje, máma si šla zapálit na balkon. A on ke mně přišel. Naštvaně otevřel dveře a řekl "Mně tvůj názor nezajímá" . To jsem neudržela. Stále nám vykládají ať máme svůj názor a ať ho říkáme nahlas. A když ho řeknu tak jsem špatná. Na té větě nic špatného zas není, ale ten pohled, ten nikdy nezapomenu. Vím že poslouchat hádky se nemá, ale člověk se při nich dozví hodně věcí. Už nikdy nebudu věřit větě "Ty to neslyšíš, ale zastávám se tě". Do těď jsem při žádné jejich hádce neslyšela že by se mne zastala. Jen mluví jak strašní jsme, tak proč si nás pořídily. Neprojevuje se chovaní dětí, díky chování rodičů? Nemůžou také částěčně za chovaní dětí rodiče?
Slýchat neustálé nadávky to není nic pěkného. Nejdříve se to dalo, bylo to jako pošťuchování. Ale časem se to zhoršovalo. vím jak co bolí. Vím jak bolí věta "Nebudeš to jíst že ne?" "To jsou ty 3 nanuky co jsi dneska snědla co?" zatímco do vás prstem pošťuchují. Bolí to a on to nevidí. Já na to nereaguji. Na většinu jeho keců nereaguji. Nejsem tlustá, k nadváze mám daleko. Vždy když má nějaké připomínky řeknu si "The sun, the moon and the truth" (Tři věci které dluho nezůstanou skryty: Slunce, měsíc a pravda). Mě to vždy pomůže se uklidnit.
Lidé se mění, dospívají. A já už nejsem ta malá naivní holka. Nevidím vše dobré a zlé. Vidím i něco mezitím. A tam se snažím držet. "Všechno zlé je pro něco dobré". Až udělám zkoušky, budu chtít jediné. A to ať mě nechá být. Chtěla jsem foták, ale ten si dokážu najít i jinde. Chtěla bych aby se ke mě tak přestal chovat, chci vědět důvod. Proč se kě mě tak chová. Proč ona s tím nic neudělá. Řeknu jim všechno. Ať mi řekne proč je na mě tak hnusný, když já se snažím chovat slušně. Nejsem na něho hnusná kdykoliv má nějaké kecy, jen se nadechnu odříkám si v duchu své a odejdu, a nebo pokračuji v rozhovoru s jinými.

Ta jiná...


Napadl mě nový námět na povídky. Byla bych opravdu ráda za jakkýkoliv názor. Děkuji.